crazy

ŽIVOT...

-je jen ubohou parodií na naše sny!
-je jen vzpomínka žíjícího sebevraha.
je boj, který stejně nikdo z nás nevyhraje!
je bahno a jenom svině v něm umí chodit...
je jak běh v rozvázaných botách. Dřív nebo později si beztak rozbiješ hubu.
je smutné jeviště a člověk musí hrát, když mu srdce krvácí musí se umět smát.
Jsem krutý i něžný - jsem ŽIVOT. Pláčeš? I v slzách je síla. Tak vstaň a žij.
Žij rychle, umírej legračně.
Nehledej smrt - ona si Tě najde sama a záleží jen na ní za jak dlouho!
Nechtěj od života mnoho a budeš šťastný!
Až zemřu, pohřběte mě tváří dolů, aby mi celý svět mohl políbit prdel.
Nikdo se mne neptal, jestli se chci narodit. Tak mi teď kurva nerikejte, jak mám žít...
S životem je to jako s hrou, nezáleží na tom, jak je dlouhá, nýbrž na tom, jak se hraje. Když v životě najdeš cestu bez překážek, určitě nikam nevede.
Neberte život příliš vážně, stejně z něj nevyváznete živí.

Za peníze si můžeš koupit dům, ale ne domov... sex, ale ne lásku...
hodiny, ale ne čas... doktora, ale ne zdraví...
postel, ale ne spánek... pozici, ale ne respekt...
knihu, ale ne vědomosti... krev, ale ne život...

miluju tě
chci tě
žeru tě
potřebuju tě víc než cokoliv!
jsi slunce
jsi oheň
jsi vodopád!
pojď se mnou ,nikdy se nevrátit!
ztrácím sluch
když neslyším tvůj hlas
ztrácím zrak
mé oči jsou na tvých závislé
Mé ruce cit ztrácí
když tvé ruce tisknout nemohou
Nežiju když tu nejsi!

 ..... !

Časem...

Pust' se, prosím....

Daruji ti své žíly.Starej se o ně dobře, lépe než já.Dávám ti je a čekám že něco uděláš.Proč brečím? Vždyť jsem to tak chtěl.Celou tu dobu co jsem se topil.Věřil v brzké utonutí.Pak jsi přišla ty a chtěla mě zachránit.Jenže já nechci, už ne.Když mě vytáhneš tak zase spadnu.Když mě necháš už nebude kam padat.Tak se mě už proboha pusť.Voda váží tunu a já nechci ven. Pust mě nebo se taky utopíš.Tak už to pochop, já zato nestojím...!!!

Ta je dobrá...

Dopis na rozloučenou...,

Tlumím světla a zatahuji rolety.Světlo protéká nepatrnými škvírami. Chvíle poukazující na rány.Stříbrný had otírající se o mé nohy.Můj stříbrný našeptávač bolesti.Dopis ležící na stole, obsahujíc text.Původně čitelný. Následně rozmazán slaným roztokem mých očí.Spolykal jsem šňůru perel, ukrytých v krabičce.Má touha mi teče od zápěstí až ke konečkům prstů.Má touha, mé zatracení.Špatné svědomí vyškrábané zevnitř lebky mě nutí k dopsání dopisu.Píši ho tobě : „Myslela sis že mě složíš zpátky jako puzzle. Jenže každá tvá slza je mi otevřenou ranou. Tak pro mě už neplač.“Stinné divadlo mého pera bylo dohráno.Teď už můžu zodpovědně ulehnout.Strop, lampa, stůl , všechno se mi maže.Svět se stává rozmazanými řádkami dopsaného dopisu.Má mysl se utápí ve stínech.Zavírám oči.Cesta k prvopočátku.   ...........Od temnoty k nicotě.

    

Otázky?

Uvažovali jste někdy nad tím,proč se chováte ,tak jak se chováte?Stylizujete se do něčeho co k vám nepatří?Vedete svůj život správným směrem?Je pro vás život důležitý?Bojíte smrti?

A co je vůbec potom co vás opustí vaše životní energie?Proč se vlastně rodíme?Abychom nakonec zemřeli a vrátily se tam odkud jsme přišly?Tušíme ve svém prenatálním věku že je nějaký život,nebo své narození bereme jako smrt?Být či nebýt?

Bude někdo vůbec někdy,kdo odpoví na tyto otázky,nebo zůstaneme až do konce lidské éry ponecháni v nevědomosti?

Naděje

Sedím na okně,tiše a nehnutě,možná až z výrazem sebevraha..
ano sebevraha,přemýšlím,jestli vůbec skočím..
skočím,tím všechno skončím!
Ale bude tam ,,jinde,, líp?
Otázka,která mi pořád zní v hlavěopakuje se,pořád se vracíjako míček,který malé dítě hodí na stěnu a on se odrazí a poslušně vrátí ke svému majiteli,jako bumerang,který se otočí a vrátí se za nedlouho zpět.
Pořád nemohu odpovědět-potkám Tě tam snad?
Potkáme se vůbec ještě někdy?
Ani rozloučit sen spolu nemůžeme,ale Ty snad o takové rozloučení stojíš?
I kdyby si stál,tak bych to nedokázala,protože bych Ti nechtěla kazit tvůj krásný život!
A vůbec,jak vím,že to tím všechno skončí?
Jak vím,jestli to tam ,,jinde,, nezačne znovu?
Tak proč tu teda vlastně sedím a přemýšlím nad tím,co mám dělat?
....Sedím tu dál a pořád zarytě koukám,ani vlastně nevím kam,do prázdna,které už ani vlastně nevnímám už nevnímám nic,nikoho!
Skočím!! -probleskne mi hlavou myšlenka!
Tak rychlá,ale vtíravá myšlenka na smrt..!
Taky se mi vyjeví obrázky plačících lidí,jsou to mí blízcí,kamarádi...
jen Ty...tu nejsi nevidím tě tam....třeba...ještě přijdeš!?už končí ten smutný film,už končí všechno.
úplně všechno!
..Jen prázdno.
všude.
V hlavě prázdno,
v srdci prázdno.
srdce puklo láskou....
Láskou,která byla nešťastná ta na kterou umírá tolik lidí,dětí,tak jako já...
končí úplně všechno.všichni v mém životě..
i Já.
jen padám...
Teď skočila jiskra naděje.
zhasla...a já si uvědomila chybu,ale už...je pozdě....
na všechno!
Tak třeba napadne tě,proč sem to udělala?
Pro koho?
...možná bude Ti to líto,nebo jen mávneš nade mnou rulou?
..a budeš dál mlčet?
...ale to už se nedozvím!
Počkat,dopadla jsem,ale z posledních sil otevřu oči a uvidím obrys.
,,kdo to je?,,
napadne mě v tom okamžiku....Vidím....
Ty jsi přišel !
Pozdě.
Už nemám sil, chci ti něco říct..ale...
oči zavírám.
radost však mám....
já naposled viděla Tě...a...Ty?...ty sis na mě vzpomněl!!

Pláč.
Nic jiného,než tichý,bezvýznamný,ale pčece jen upřímný pláč.
Každá slza,která dopadla na její tvář se eště s větší lítostí,než byla vyplakána,sklouzla po jejím ublíženém obličeji.
Neplakala kvůli Někomu ale.....Kvůli NĚČEMU.
Něčemu.....určitému,ale přesto Něčemu,co se nedalo popsat slovy.
Její myšlenky do sebe narážely,dřely se a lámaly se...Každou novou uvolněnou vzpomínkou se objevily i další slané potůčky.
Pocit beznaděje stoup a ona se nemohla ztratit pocitu,že je sama....
"Jak jen tohle vše bude pokračovat?!"
Řekla do neznáma.Do tmy a ticha.
"Takhle" odvětilo ji chladné ostří..................................
Nedalo se přeci nic jiného dělat!..jako teď!...jako....1000x předtím..
Nemohla dál,ale přeci byla silná postavit se.....
.............Postavit se a dojít si pro něco ostřejšího...